Historie tenisu

                                  
                             Vznik hry a její vývoj ve světě

Hry s odrážením malého míčku přes síť rukou či později pálkou byly známy již v antice. U Římanů to byl trigon založený na podobném principu jako později tenis: hráči odráželi těžkými pálkami míče naplněné fíkovými zrny. S dalším předchůdcem tenisu, gioco del pallone, se setkáváme až v jedenáctém století v Itálii. Hra byla velmi rozšířena a dlouho se udřela. Hrála ji tříčlenná až čtyřčlenná družstva, hřiště se zřizovala u vyšších zdí nebo podél budovy. Hráči se rozbíhali ze šikmých ploch zhotovených z prken a odbíjeli míč nadhozený spoluhráčem do soupeřova pole pomoci dřevěného koženého chrániče na předloktí. Soupeři míč vraceli a údery se střídaly tak dlouho, až míč zůstal ležet v jednom poli.

Ve Španělsku vznikla z pallone juego de pelota, která je dodnes národní hrou Basků. Podle počtu hráčů se řídí rozměry hřiště i stěny, proti níž se odpaluje malý tvrdý míček pomocí zobákovité pálky chiestry přímo ze vzduchu. Pelotu mohou hrát proti sobě obdobně jako tenis jednotlivci nebo dvojice, ale též čtyřčlenná až šestičlenná družstva. Pro tato početnější družstva je hřiště až 60m dluhé a 16 m široké, zeť je široká 18 m a vysoká 9 m, základní čára na stěně je ve výši 80 cm a čára pro podání je 16 až 20 m ve hřišti. Hráči obou družstev střídavě chytají před dopadem míč do chiestry a vyhazují jej proti stěně tak, aby se odrazil zpátky do hřiště. Při hře si soupeři nesmějí překážet. Každá chyba se započítává jako bod, hraje se do 60 bodů.

Ve 14. století se rozšířila ve Francii jeu de paume – hra dlaní. Hra byla vítaný protiklad tvrdých rytířských turnajů, dávala příležitost ke galantním projevům, ke smíšené hře mužů a zen, pří níž se muži mohli blýsknout tělesnými schopnostmi a ženy neztrácely na půvabu. Hře se věnovala nejprve šlechta, a tak se začaly narychlo upravovat dvory zámků a hradní příkopy, zdí se využívalo k odrážení míče. Později se při zakládání hřišť stavěla jedna až tři stěny; tak vznikaly otevřené dvorce, na nichž se hrála longue paume – dlouhá dlaň. Začaly se stavět i kryté míčovný, v nichž se hrála courte paume – krátká dlaň. Hřiště v míčovnách mělo obvyklé rozměry 30 x 10 m a bylo rozděleno na poloviny nejprve čarou, pak provazem a konečně sítí upevněnou ve výši boků. Hráči přes ni odráželi míč dlaní, v 15. století se začalo  užívat malých dřevěných raket

oválného tvaru. Ty se časem zdokonalily a vyplétaly se koženými šňůrami a střevovými strunami. Počítání bylo velmi podobné dnešnímu a dalo mu zřejmě základ.

Ve starofrancouzštině znamenalo la journée den i sportovní utkání. Podobně jako den má 24 hodin a hodina 60 minut, tehdejší utkání se hrálo do 24 her a každá hra do 4 bodů, které se počítaly po patnácti (čtyři čtvrthodiny). Protože hodina nepřekročí 60minut, nesměl být ani ve hře překročen počet 60 bodů. Brzy se však ukázalo, že při rovnosti bodů za stavu 45 : 45 je nutno získat k dosažení hry dvou bodů, neboť jinak by často rozhodovala náhoda. Při připočtení dvou bodů (tj. 15 + 15) by však byl počet 60 překročen. Proto se místo 45 : 45 počítalo 40 : 40 a za každý bod se připočetlo 10. Při další rovnosti bodů se místo 50 : 50 stav utkání opět vrátil na 40 : 40. Podobně to bylo i s počítáním her, když ze stavu 23 : 23 bylo nutno vyhrát dvě hry. Proto stav vždy klesl na 22 : 22, a tak se počítal i při všech dalších rovnostech her. Protože utkání trvala příliš dlouho, začalo se hrát místo do 24 jen do 12 a pak do 6 her.

V 16. a 17. století se rozšířila tato hra z Francie  do střední a západní Evropy, převážně na knížecí dvory, do veřejných budov vznešené společnosti a i na některé univerzity. K nám se dostala z Německa.

Jeu de paume pronikla mezi prostý lid až v 17. století, hrála se pod širým nebem a v daleko sportovnějším duchu.  V míčovnách – ve své původní, čistě společenské formě – se definitivně přestala hrát v 18. století po francouzské revoluci.

Anglii se ujala jeu de paume již v 15. století pod názvem tennis.

Pro vznik tohoto názvu existuje několik vysvětlení. Nejpravděpodobnější se zdá, že Angličané přvzali od Francouzů před každým rozehráním nového míče oznámení Tennis! (starofrancouzsky Teniz! – berte, chytejte, tu máte!), které výslovovali a psali anglicky jako tennis, a tímto slovem pojmenovali celou hru. Angličané vytrvale přemýšleli, jak převést hru z míčoven pod širé nebe na své nesčetné trávníky. V 17. a 18. století pravděpodobně z této snahy vznikla řada příbuzných her jako field – tennis, real – tenis, rackets, squach a fives. Největší překážkou této snahy byly míče, vlastně jejich materiál. Pro jeu de paume se užívalo buď míčů s koženým obalem naplněným ústřižky plátna smíchanými s kousky kůže, nebo míčů korkových. Tyto míče odskakovaly pouze na kamenné nebo dřevěné podlaze míčoven, ale byly zcela nevhodné pro hru na trávě.

Teprve v 19. století, když byly v Anglii vyrobeny první gumové míče, byla tato zásadní překážka odstraněna.

Přibližně od roku 1830 se v Anglii stále množily pokusy stanovit pravidla nové síťové hry s raketou a míčem. Rozhodující krok učinil v roce 1874 britský major Wingfield, když přihlásil na Londýnském patentovém úřadě pravidla hry, kterou nazval sféristikou, a náčiní pro tuto hru, zejména střední a postranní sítě. Hřiště připomínalo tvarem přesýpací hodiny, u základních čar bylo široké 9,15 metru a u sítě pouze 6,37 metru. Hra přes síť vysokou 1,5 metru poněkud připomínala dnešní badminton. Ve dvouhře i čtyřhře se hrálo do 15 bodů, podávalo se vždy jen z jedné strany, na níž byla značka pro podávajícího, a na druhé straně bylo vyznačeno pole podání. Bod se získal, jestliže hráč nezasáhl míč před druhým odskokem nebo jestliže zahrál míč do sítě nebo mimo dvorec. Bod mohla získat jen podávající strana. Při chybě ztrácela právo podání (jako ztráta při odbíjené) a začal podávat soupeř. Po dvě léta se vedly prudké diskuse o Wingfieldově vynálezuznu. V březnu 1875 byla vyzkoušena hra s pozměněnými pravidly a v této nové podobě byla pojmenována lawn – tennis. Dvorec nabyl pravoúhlého tvaru, pole podání již byla vyznačena na obou stranách a podávající musel stát za základní čárou a podávat úhlopříčně. Body se počítaly po vzoru real – tennisu – anglické verze jeu de paume. První anglický klub, který převzal hru s těmito pravidly, byl ALL ENGLAND Croquet Club. Reforma pravidel, provedená jednatelem klubu Marshallem, byla v tomto klubu dokončena během roku a pak už se pravidla v podstatě neměnila. Podle nich bylo sehráno 1. národní mistrovství Anglie 9. června 1877 ve Wimbledonu. V roce 1883 byla síť snížena ze 122 cm na nynějších 91 cm uprostřed sítě a připojilo se pravidlo, že se podání opakuje, jestliže se míč dotkl sítě a dopadl do správného pole. S vývojem a s růstem obliby tenisu souvisí i vývoj mezinárodních soutěží. Kromě Wimbledonu se už od roku 1900 každoročně pořádá nejpopulárnější soutěž družstev – Davisův pohár.

Tenis se rychle měnil ze společenské zábavy v hodnotu sportovní hru. Zdokonalovalo se herní náčiní a měnilo se pojetí hry. Vznikaly další turnaje a rozšířilo se soutěžní žen. Ve všech zemích vznikaly zpočátku jednotlivé kluby a teprve později tenisové svazy a organizace. Národní svazy se roku 1913 sloučily v mezinárodní tenisovou organizaci Fédération International de Lawn Tennis (FILT), jež existuje dodnes, v roce 1977 však změnila francouzské pojmenování na anglický název International Tennis Federation(ITF).

Tenis dosud nemá oficiální mistrovství světa a olympijským sportem se opět stane v roce 1988. O to přitažlivější však jsou mezinárodní mistrovství jednotlivých států a velké turnaje. Nejznámější z nich je čtveřice zv. Grand Slam: mezinárodní mistrovství Anglie ve Wimbledonu, všeobecně považované za neoficiální mistrovství světa, dále mezinárodní mistrovství Austrálie v Sydney, FranciePaříží a USA ve Forest Hills, od roku 1978 ve Flushing Meadow. Vyhrát Grand Slam – všechna čtyři uvedená mistrovství v jednom roce  — se dosud podařilo jen zcela malému počtu tenistů, a jedině Australan R. Laver jej získal již dvakrát, v roce 1962 a 1969.

Od roku 1965 se ve světovém tenisu množí změny a rozruchy, které vyvolávají většinou američtí finanční manažeři. Nabízeli hráčům vysoké startovné pouze za účast na turnajích bez ohledu na výsledek. Často se stálo, že hráči se zúčastňovali za startovné turnajů, kterým nepřikládali valný význam, a proto hráli bez zájmu. Byli předčasně vyřazeni, a tak mohli opět co nejdříve absolvovat další turnaj. FILT se postavila proti tomu nešvaru tím, že zavedla otevřené turnaje, zrušila startovné a peněžitými částkami odměňuje hráče pouze za umístění v turnaji. Od roku 1968 se hrají Wimbledon a téměř všechny ostatní turnaje jako otevřené a od roku 1973 mohou startovat v družstvech Davisova poháru i profesionálové. Pod patronací FILT vznikla v roce 1970 Grand Prix, nová celoroční mezinárodní soutěž pro muže i pro ženy, do níž se též započítávají body z největších otevřených mistrovství, turnajů a Davisova poháru.

Grand Prix si rychle získala všeobecný respekt a uznání. Nesmírně obohatila mezinárodní tenisovou sezónu a vytvořila předpoklady pro spravedlivější sestavování světových žebříčků. Přestože Grand Prix přinesla mnoho pozitivního, nelze ovšem přehlédnout, že přispěla k dalšímu zkomercionalizování špičkového tenisu.

Aby určitý turnaj mohl být zařazen do Grand Prix, musí splnit stanovené podmínky. Hlavní z nich se týkají  především dostatečného počtu kvalitních hráčů a výše odměn. Tato hlediska též rozhodují o zařazení turnajů do jedné z pěti tříd a ovlivňují bodový zisk hráčů za umístění.

Grand Prix vyhrává ten hráč nebo hráčka, kteří v roční sérii turnajů získají nejvyšší počet bodů. Každý hráč se musí zúčastnit nejméně 12 turnajů zařazených do Grand Prix, ženy 10 turnajů. Muži musí startovat na třech turnajích skupiny AA (Wimbledon, Forest Hills, Paříž) a nejméně v šesti turnajích skupiny A a B. Odměny pro hráče Grand Prix zajišťují pořadatelé všech turnajů (tj. 33 turnajů mužů a 30 turnajů žen), kteří přispívají do společného fondu Grand Prix. Na konci každé sezóny se hraje tzv. turnaj mistrů Grand Prix, jehož se účastní prvních osm mužů.

V posledních letech nastal neobyčejný rozvoj tenisu v socialistických státech, což se projevilo rychlým růstem hráčské základný i pronikavým zvýšením výkonnosti. V roce 1969 a 1972 se Rumunsko probojovalo do vyzývacího finále Davisova poháru proti Spojeným státům americkým. Velmi úspěšné bylo daviscupové družstvo ČSSR; v roce 1973 postoupilo již potřetí do mezipásmového semifinále, v roce 1975 se probojovalo do finále a v roce 1980 v této nejvyšší soutěží družstev zvítězilo. Tohoto velkolepého triumfu, finálového vítězství nad družstvem Italie 4:1, dosáhlo československé družstvo ve složení Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Jan Kodeš a Pavel Složil. V roce 1981 nastala v organizaci Davisova poháru důležitá změna. Pro 16 nejlepších družstev bylo zrušeno rozdělení do zeměpisných pásem, takže už v prvním kole se střetávala družstva z různých kontinentů. Ročník 1981 však byl vylosován dříve, než bylo možno nasadit nejlepší družstva předchozího ročníku. Tak se stalo, že se už ve druhém kole střetli favorité, vítěz ročníku 1980 ČSSR s USA. Družstvo Československa porazilo v prvním kole Švýcarsko 3:2, ve druhém kole přes dobrý výkon podlehlo družstvu USA 1:4. Jediný bod získal Ivan Lendl vítězstvím nad McEnroem 6:4, 14:12 a 7:5.

Tenisté socialistických států nezůstali pozadu ani v soutěžích jednotlivců. Světová veřejnost užasla, když v roce 1973 poprvé v historii Wimbledonu nastoupili proti sobě ve finále tenisté ze socialistických zemi – Jan Kodeš a Alexander Metreveli. A Kodešovo vítězství 6:4, 9:8 a 6:3 znamenalo pro československý tenis vynikající úspěch. Do dějin světového tenisu se nesmazatelně zapsali i Maďar Istvan Gulyas, Rumun IIie Nastase, vítěz Wimbledonu ve čtyřhře (s J. Connorsem) v roce 1973, a Polák Wojtek Fibak. Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let je zcela ve znamení úspěchů mladých československých tenistů. Nejvýraznější výkonnostní skok se podařil Ivanu Lendlovi a Haně Mandlíkové, kteří úspěšně navázali na tituly juniorských mistrů světa z roku 1978. V roce 1980 zvítězil Lendl na turnajích Grand Prix v Houstonu, Torontu a Barceloně, v celkovém hodnocení Grand Prix 1980 se umístil jako druhý. K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří pětisetové vítězství nad prvním hráčem světa Bjornem Borgem na turnaji v Basileji. Mandlíková zvítězila v roce 1980 na pěti turnajích Grand Prix, byla ve finále mistrovství USA a v semifinále mezinárodního mistrovství Francie. V celkovém pořadí Grand Prix 1980 byla kvalifikována na prvním místě. V roce 1981 vyhrál Ivan Lendl 9 turnajů Grand Prix a stal se vítězem této soutěže. Zvítězil na mezinárodním mistrovství Francie a v Lednu 1982 vyhrál v konkurenci 8 nejlepších hráčů světa turnaj mistrů. Také Tomáš Šmíd si upevnil postavení mezi nejlepšími světovými tenisty ve dvouhře i ve čtyřhře. Spolu s Lendlem zvítězil v květnu 1981 v Poháru národů v Dusseldorfu a začátkem roru 1982 vyhrál silně obsazený turnaj Grand Prix v Mexiko City. Sezóna 1981 byla úspěšná i pro Hanu Mandlíkovou; zvítězila na mezinárodním mistrovství Francie, probojovala se do finále ve Wimbledonu a v soutěži Grand Prix byla klasifikována na pátém místě.

 

„Doc. PhdDr. Jindřich Hohm,  tenis, technika, taktika, trénink,                                                                                                                               Praha 1982“