Vývoj techniky a taktiky

 

V prvních letech byl tenis zdlouhavá hra od základní čáry, při níž se podávalo zespodu. Avšak již od zahájení wimbledonských turnajů obohacovali vedoucí tenisté hru o nové technické prvky. S. W. Gore, vítěz prvního Wimbledonu, užíval již v roce 1877 volejů. Volej a podání značně zdokonalili bratři W. a E. Renshawovi a kromě toho zavedli smeč.  P. F. Hedow účinně znesnadňoval protivníkovi hru u sítě dobře umísťovanými loby. Podání se silnou rotací začali používat H. Ward a D. F. Davis, zakladatel daviscupové soutěže. Tyto technické novinky vyvolaly odpor a vlnu protestů konzervativních Angličanů, takže se vážně jednalo o zákazu voleje a smeče. Nakonec zvítězil názor, že útok má v tenisu opodstatnění a že obohatí hru. Proto také byla v roce 1883 snížena výška sítě na dnešních 122 cm o chronologické seřazení, vyvíjel se způsob závodní hry asi takto:

V počátcích se hrálo převážně od základní čáry. Hra byla poměrně pomalá, hráči čekali na dopad míče a vraceli jej poměrně pozdě po kulminaci. Před rokem 1900 se užívalo hlavně úderů se spodní rotaci, jež bylo možno provádět s jistotou a malým výdejem energie. Slabinou byl pomalý let míče a nesnadné prohození síťaře.

Prostředkem, který měl odstranit nevýhody úderů se spodní rotací, byl pravý opak – údery se silou horní rotací. Tento způsob umožňoval vložení velké síly do úderu, vedl však k tomu, že se míč udeřil, až když po odskoku již klesal (H. F. Lawford).

Po úderech s rotací nastalo období přímých úderů hraných se zcela pevným zápěstím a vyžadujících velmi přesnou práci nohou; to umožňovalo udeřit míč ve značně větší výšce.

Hru přímých úderů velmi zdokonalil a přivedl k přímo klasické čistotě H. L. Doherty (vítěz Wimbledonu 1902 — 1906), předchůdce Tildenovy celodvorcové hry. Ovládal útok i obranu, neužíval však rotace a hrál všechny údery se zcela pevným zápěstím.

Střídání dlouhých ostrých míčů s krátkými se spodní rotací úspěšně užívali A. F. Wilding a N. E. Brookes. Kaliforňan McLoughlin založil svou hru výhradně na dělovém podání, riskantním vracení podání a na hře u sítě. Tím dal před první světovou válkou základ k nekompromisně útočnému pojetí hry.

Následující tenisová generace v čele s W. T. Tildenem spojuje hru od základní čáry s útokem u sítě a vytváří tzv. celodvorcovou hru. Tilden střídal prudké přímé údery brzy po odskoku míče se všemi variantami úderů s rotacemi. Měnil tempo hry, délku míčů a postavení na dvorci; hrál úspěšně od základní čáry i u sítě. Francouz H. Cochet přispěl k dalšímu zrychlení tenisu tím, že vracel míče velmi brzy po odskoku. Strojově přesné, klasické údery hráli Němec von Cramm, Australan J. Crawford a Angličan F. Perry, který jako jediný v historii spojil vítězství v nejvyšších soutěžích tenisu a stolního tenisu.

Asi do roku 1932 převládali ve hře údery ze základní čáry nad voleji. Teprve s příchodem nové americké školy (H. E. Vines, J. D. Budge), založené na prudkém podání a dokonalé hře u sítě, získává převahu útočná hra. Jejími předními představiteli po druhé světové válce jsou Američané J. Kramer, T. Trabert, R. Gonzales a Australané F. Segdman, L. Hoad, K. Rosewall, R. Emerson a R. Laver.

Ženský tenis se vyvíjel podobně jako hra mužů. Z nejznámějších hráček uvádíme vítězky Wimbledonu M. Chambersovou, S. Lenglenovou a H. Wilsonovou. Po druhé světové válce jsou v čele světového žebříčku většinou americké a australské hráčky, z nichž nejvíce vynikly A. Gibsonová, L. Broughová, M. Buenová, D. Hardová, M. Courtová, B. Kingová a Ch. Evertová.

K výrazné změně techniky vedoucích hráčů došlo v r. 1974, kdy nejlepší hráči mladé generace – Jimmy Connors, Bjorn Borg i Chris Evertová, kteří se dostávají do čela světových žebříčků —  hrají bekhend obouruč. Dříve se hráči s obouručnými údery vyskytovali mezi světovou elitou ve dvouhře jen výjimečně. Connors je první tenista s úderem obouruč, který vyhrál Wimbledon. Dominantou Borgovy hry je forhand, kterým dává míči silnou, topspinovou rotaci. Hraje velmi prudké údery, převážně od základní čáry, a jeho předností je též vynikající pohyb na dvorci. I pěti za sebou následujících vítězství ve dvouhře ve Wimbledonu v letech 1976 – 1980 dosáhl Borg převážně hrou od základní čáry, tedy pojetím zcela netypickým pro travnaté dvorce. Rovněž hra Evertové i na trávě založena zejména na jistotě úderů a na výměnách míčů od základní čáry. Borg a Evertová vynikajícími výkony a stabilně vysokou výkonností ovlivnili pojetí hry značné části mladých tenistů.

Přesto ani dnes nemůžeme pokládat vývoj tenisové hry za skončený. Útok i obrana mají v současné hře plné opodstatnění a stále ještě zůstávají rezervy v jejich zdokonalování. Definitivně je překonán způsob pouhého vracení míčů od základní čáry a vyčkávání soupeřovy chyby. Také přehnaně topspinový forehand a bekhend obouruč, jak je hraje Borg, nemohou být univerzálním vzorem pro mladé hráče. Ideálem zůstane všestranný hráč, který dovede zvolit nejvhodnější způsob hry jak vzhledem k vlastním individuálním schopnostem a k momentální formě, tak vzhledem k soupeřovou pojetí hry, k druhu dvorců i k povětrnostním vlivům. Současně však vše nasvědčuje tomu, že model vrcholového hráče budoucnosti se nemůže určit jednoznačně pro všechny typy hráčů. Zřejmě bude nutno určit faktory rozhodující pro hráče útočného typu, pro všestranného hráče hrajícího převážně od základní čáry. Vývoj techniky a taktiky bude také nepochybně ovlivňovat vzrůstající počet soutěží, vyrovnanost předních světových hráčů a vývoj technologie dvorců, raket jejich výpletů a míčů. K tomu přistupuje ustavičné zdokonalování tréninkových metod a neustále se zvyšující tréninkové úsilí hráčů.

 

„Doc. PhdDr. Jindřich Hohm,  tenis, technika, taktika, trénink,

Praha 1982“